Pozor! Je tu cítit smrt.

Jakou myslíte, že má smrt chuť? Hořkou. Zůstane nelítostnou a nevypočitatelnou.

Znáte americké seriály z lékařského prostředí? Kde jeden z doktorů se ptá: "Čas smrti?" A druhý kolega odpoví: "Šest třicetpět." Sundavají roušky z úst, vyvlíkávají se z empírů a jdou tam kde je ještě život a mohou někoho zachránit.
A tohle je ten adrenalin, zachraňovat a nevědět jak to dopadne, který mi pumpuje v žilách. Jenže někdy i ten nejlepší kaskadér ztroskotá. Neví kudy kam a jak se tam vůbec dostal.

Lepší je vyčistit si hlavu. Občas pomáhá příroda. Ale někdy i ta selže a musíte sáhnout po alkoholu. Ten neselže a je vám hej! Možná jen v ten okamžik, ale občas i na dýl. :-)

Překonávání sebe vlastního

Vím.. Odpudivé.. Ale jsou koňské a patří k životu. Občas se ve s*ačkách plácáme dost.

Je to něco jako klid před bouří. Jen v opačném smyslu... Nyní je bouře a čekám na klid. :-) Šlehají blesky, cítím rány..

Překonávám sama sebe...
Platím 10kč za vykonání potřeby (Jednou jsem šla na wc, vrátila se, usoudila po 15minutách, že je to nutné, vytáhla peněženku a šla zpět tím samým směrem. A ještě tam měli otevírací dobu!!)

Občas dám navenek i své emoce a je z toho mírný vánek. :-P

Snažím se dělat to co je PRÝ pro mě dobré. Dá to zabrat, protože běžně to nedělám. :-)

A mám své sny. A sny jsou od toho, aby se plnili.

P.S.: Nemám ráda hovínka... Jen ty koňské kobližky ano.

Všechno je jednou poprvé

Proč ten článek co jsem psala zmizel? Sakra, sakra, sakra,...! Už to nebude originální. Jen fotka a nadpis zůstává. Mrzí mě to. :/ Zrovna chvíle, kterou jsem chtěla mít tak dokonale shovanou tady na svém blogu. Nevím už co jsem chtěla říct, nejsou ve mě už ty pocity- vyprchaly.

Každou chvíli co prožíváme je tou nezapomenutelnou. Ať je to chvíle šťastná či smutná. Vždy budeme na ni vzpomínat. Třeba jako na své poprvé co jsme se kdy odváželi udělat. A nikdy nebudeme ničeho litovat co jsme udělali. Alespoň by jsme tomu mohli věřit.

Při psaní článku na druhý pokus jsem ovlivněná současnými emocemi. To nejde napsat to co tam původně bylo. Bloggere, tohle mi už prosím víckrát nedělej. :-)

Jako by vás to sledovalo

Právě ve chvíli, když o něčem nechcete slyšet, tak vás to straší ve dne v noci. Náhodně na to narážíte a přemýšlíte při tom o osudu. Mělo se to opravdu stát? Potvrzuje se to tím? Nechápete. Nemůžete v klidu spát, protože se vám o tom i zdá. Je to jako noční můra. Jenže to je realita- neprobudíte se. Možná to je osud, ale já bych to nazývala strachem a obavami. Ano, mám obavy. Velké obavy.

Když život se nezdá jako peříčko

Jak si myslíte, že vypadáte, když jdete po ulici a jste zabráni do svých myšlenek? Doma před zrcadlem přeci jen vypadáte jinak. Ráno vás ještě nestačil pročesat vítr a vypadáte tak nějak svěže... Odpoledne jdete ulicemi na svůj každodenní dopravní prostředek, který vás zaveze domů. Nevnímáte svůj výraz obličeje. Netušíte zda se mračíte, usmíváte či cokoliv jiného.

Najednou vás osloví postarší paní, kterou vídáte v tu samou domu, na stejném místě, se stejným výrazem v obličeji. Přemýšlíte jaký má asi život a jestli si vás také pamatuje, když okolo sebe tak procházíte. Připadá vám smutná a psychicky nemocná. Osloví vás se slovy: "To je ale vítr co? Kdyby nebyl bylo by krásně." A vy zkoprníte. Pospícháte na dopravní prostředek a zároveň by jste ji chtěli odpovědět. A zmůžete se jen na pouhé: "Nooo." A přidáte k tomu jaký si americký úsměv a jdete. Připadáte si nanejvýš trapně.


Ptám se proč mě ta žena oslovila. Nemyslím si, že když jdu po celém dnu utahaná, že se tvářím přátelsky, a že bych si přála s někým poklábosit. Vždyť tam prochází několik lidí, tak proč ve svých očích spatřila právě mě? Já nejsem přátelská. Jsem zlá a nekompromisní. A přeci jen si cizí lidé chtějí se mnou prohodit pár slov.

Sny nás drží nad vodou

Tam je země zaslíbená.. Ta krajina, seno, hnůj,.. Tam chci jednou zůstat a neodejít.

Ať jsou jakékoliv, ale stále tu jsou s námi. Naše sny, které máme uvězněné ve své duši. Které nás při pádech postaví bezpečně zpátky na nohy. To pro co se každý den probouzíme.
Když se vám ráno nechce do práce či školy přemýšlíte jestli by jste nemohli třeba zasimulovat (studenti to mají přeci jen lehčí), ale promarnili by jste jeden den. A třeba právě tento den je důležitý pro realizaci vašeho snu.
Mám se na co těšit a jsem z toho celá rozzářená. Jen bych nechtěla nic zakřiknout jak už to čas od času bývá...

O tom když nevíte co chcete

Přemýšlíte jestli chcete být mangem, banánem a nebo kapustou... Všechny tři možnosti se vám, tak strašně líbí, ale musíte se rozhodnout pro tu jedinou správnou. Ale ví snad někde jaká je správná možnost? Je to risk, možná to bude zisk a nebo pád na hubu.

Zeptáte se blízkých jak máte jít dál a jak se rozhodnout. "Je to na tobě, rozhodni se sama ať později nelituješ." Ale já chtěla jasnou odpověď. Nikdo mi není schopen odpovědět. Vážím si toho, že mi dovolují rozhodovat sama za sebe, ale někdy bych uvítala opak.