Není vždy vše sytě barevné a optimistické, tak jak by jsme si jen představovali. To by se nám žilo moc hezky a bez chyb. Nudili by jsme se. I když jednou bych si to sama přála zažít. Kdy by mě nic netrápilo a na nic bych nemusela neustále myslet. Zkrátka čas kdy bych se nudila. :)
V poslední době jako bych už přešla přes práh dětství a měla dospělácké starosti po kterých jsem toužila před několika lety. Kdy mě nudilo hrát si s panenkami a být odpálkována větou typu: "To není nic pro tebe. To pochopíš až budeš větší." A nyní jako bych tuto větu vyslovovala já, ale není komu. I tak jsem stále nejmladší.
Přát si vypadat a chovat se jako dospělý je určitě u většiny náctiletých menším přáním.
Mě nebaví, ale ostatní poučovat co by měli a neměli udělat. Co dělají špatně a co by měli napravit. Kde by měli zůstat a kam by měli zajít. Radit s kým zůstat a od koho tiše odejít. Přemýšlet nad životem a smrtí.
Přála bych si mít u sebe čůrající panenku a těšit se až mě maminka odvede ze školky domů, kde bude čekat babička a budeme si hrát. Hledat po celém bytě barvičky a hrát hru "Ztratil čáp čepičku jakou měla barvičku."
Místo toho všeho si raději nalakuji nehty na barevno a možná i předstírám dobrou náladu nebo aspoň ne tu skutečnou co se skrývá uvnitř.
Udělejme něco bláznivého co neděláte každý den. Vykročte ze stereotypu a zakřičte si z okna. Možná právě Vám to pomůže.
Mám silnou potřebu přidělávat ke všemu určité škleby. :)
Žluto- modrý svět s plechovkou v ruce
Nezáleží na tom jaký si uděláte oběd, ale jak ho uděláte. (Jen tu linku jsem mohla otřít a neviděli by jste vlevo kečup a sebrat ten kousíček vajíčka ze shora, ale nechám to tam, aby jste nevěřili tomu, že existuje dokonalost. :) )
Cesta bývá nekonečná, ale příjemnější pokud na nás někdo na druhé straně čeká...
